Měl by to být důvod k radosti, když se něco nebo někdo chová přímo učebnicově. Zvláště pak k radosti nás, kteří učebnicové chování vykládáme a vysvětlujeme. Máme přeci další příklad. V ekonomii je tento pocit často spojen i s jistou pachutí.
Odbory a komory
V mikroekonomii pracovního trhu se studenti dozvědí, že odbory působí na trh práce třemi způsoby:
1) Zvyšují mzdu, oproti tomu jaká by byla v případě dokonalé konkurence.
2) Brání propouštění zaměstnanců, čímž snižují flexibilitu trhu.
3) Zvýhodňují pracovníky v odborech oproti pracovníkům mimo, typicky nezaměstnaným.
První a druhý vliv odborů lze rozporovat. Dokonalá konkurence nepanuje mezi firmami. Člověk pak nějak cítí, že je férovější, když proti gigantovi stojí jiný gigant. Ne nadarmo jsou odborové organizace typičtější v odvětvích s velkými firmami. Podobně obrana zaměstnanců může mít svoji logiku, přihlédneme-li k nestejné vyjednávací síle pracovníka a firmy. V Německu vidíme, že ekonomika může šlapat, i když v ní hrají odbory silnou roli.
Třetí způsob působení odborů na pracovní trhy je problematičtější. Obzvláště vztáhneme-li ho k nezaměstnaným a nebo k absolventům. Zde odbory nevyrovnávají vyjednávací pozici, ale zapouzdřují systém. Jak se zdá podobným způsobem se chovají i některé profesní komory.
Jak na tomto místě nedávno ukázal kolega, advokátní komora by se ráda vydala touto cestou: „Česká advokátní komora (ČAK) prosazuje prodloužení koncipientské praxe ze tří na pět let. Advokáti takovou změnu odůvodňují snahou o zvýšení kvality advokátů. Mezi řádky však lze jasně vyčíst, že tím pravým motivem je strach z nové konkurence a obava o své zisky.“
Argumentace je opět učebnicová. Aura kvality jako by udělala z ochrany statutu quo něco jiného. Jako by škodlivou věc proměnila v něco pochopitelného a žádoucího. Vždyť kdo by nechtěl kvalitu?
Co se děje u veterinářů
O to stejné se nyní snaží další profesní komora, veterináři. V sobotu 19. 5. 2012 stvrdil XXI. sněm KVL ČR ve Frymburku, že souhlasí se zavedením dvouleté postgraduální praxe. Když se podíváme jak předkladatelé hájí svůj návrh, tak zde najdeme typický strach o kvalitu: „Primárním podnětem k vyvolání diskuse nad tímto tématem byla frustrace z plíživé devalvace podmínek přístupu k povolání veterinárního lékaře, zahrnující ponížené nároky při přijímání studentů na vysokou školu, benevolence v průběhu samotného studia a nakonec štědré rozdávání osvědčení.“
Navrhovatelé a následně schválením i komora došli k názoru, že vysoká škola dělá špatně svoji práci. Je trochu bizardní, že se proto rozhodli potrestat absolventy a to včetně zahraničních absolventů všech škol. Komora má jistě právo a povinnost dbát na kvalitu své profese. Čistější by bylo, pokud by své námitky řešili s danou fakultou. Odhlédněme teď od toho nakolik jsou schopni členové komory posoudit kvalitu absolventů a na kolik je toho schopna sama škola.
Navrhovatelé nás tedy chtějí chránit před nekvalitními lékaři. Co je zajímavější, na dalších řádcích svůj argument o záplavě nových ordinacích vedených nekvalitními absolventy vyvracejí, když píšou: První dva roky si čerství absolventi školy vlastní praxe v naprosté většině stejně neotvírali, takže tito lidé se museli uplatňovat v praxích cizích. Změna oproti minulosti tedy tkví v tom, že to dříve dělali a nyní musí.
Odkud vítr vane je s každým dalším řádkem jistější a jistější: „Pokud se budou praktikanti hromadit netkví příčina v povinné praxi, ale v nadbytku absolventů.“ Nechám teď stranou schopnost kohokoliv posoudit jestli je veterinářů nebo absolventů málo nebo moc. Takovéto posouzení je totiž objektivně nemožné.
V čem vidím jeden z největších problémů je, že praxe bude sice povinná pro absolventy, ale může se jim snadno stát, že žádnou nenajdou. „Nikdo nemůže nikoho nutit přijmout praktikanta, ať už na neplacenou nebo zaměstnaneckou pozici. Půjde pouze o vzájemnou domluvu mezi praktikantem a školitelem, jaké podmínky si mezi sebou nastaví, a o dobrou vůli školitele praktikanta přijmout.“
Na neplacenou pozici? Po 6 letech studia další dva roky bez příjmu? (30hodin týdně v praxi znemožňuje jakýkoliv jiný přivýdělek). Prý půjde o vzájemnou domluvu. Jenže když jedna strana musí a druhá ne, je jasné kdo má v domlouvání navrch.
Co na to zákazníci
V případě oborů s vysokou odborností, kterou je bezesporu lékařství ať už veterinární nebo humánní, není „spotřebitel“ schopný posoudit kvalitu služby. Musel by být sám odborníkem a pak by službu nepotřeboval. Důvěra pak hraje klíčovou roli v takovýchto oborech. Věříme, že se o našeho zvířecího miláčka veterinář postará nejlepším možným způsobem. V tržních podmínkách se důvěra přetransformovala do značky nebo pověsti. Má-li někdo dobrou pověst nebo má-li firma dobrou značku, důvěřují ji lidé více. Promítněme tento poznatek do situace veterinářů. Každý neznámý absolvent, každá začínající praxe bude v značné nevýhodě oproti zavedenému a známému konkurentovi. To je právě ten důvod, proč většina studentů po obdržení titulu stejně nastupovala do zavedené ordinace.
Neschopnost posoudit kvalitu tedy nahrává známějším, déle působícím na daném trhu. S jednou výjimkou. Špatná zkušenost a nespokojenost se zavedenou firmou nažene lidi k jakkoliv neznámému nováčkovi.