Můj skromný příspěvek k Macháčkově debatě.
Stát je silný hráč a jeho prvním zájmem není nic jiného než stát. Krásně to ukazuje seriál „Jistě pane ministře“, který jako by vypadl z učebnic veřejné ekonomie, jen má větší vtip a noblesu. Na této skutečnosti stojí kritika ekonomů, kterým vadí tendence státu k samovolnému růstu a nabobtnávání. Kritiku stupňuje skutečnost, že je tento vývoj většinou jednosměrný. Zmenšit stát je náročné, ne-li nemožné a téměř vždy pouze dočasné.
Příčina a následek
Přestože velký stát může ekonomiku hodně svázat a tím ji zadusit, souvisí spolu bohatství a velikosti státu právě opačně než jak se běžně myslí. Máme velký stát, protože si ho můžeme dovolit a protože ho chceme.
Stačí se podívat do historie na příčiny největšího nárůstu objemu států: války, katastrofy a krize obecně. Nemusíme chodit daleko i u nás je reakcí na neštěstí jako jsou například povodně vždy debata o nutnosti navýšit prostředky pro tu či ono složku státu. Je to logické.
Stát není nic jiného než nástroj jak čelit různým rizikům. Libertariáni sice sní o tom, že stát bude chránit pouze proti těm bezpečnostním, ale dokud budou mít lidé averzi k riziku, poptávka po větším státu bude.
Jsme příliš vyspělí na to, aby…
Riziku můžeme čelit sami a využít pojištění. Jenže každá pojišťovna potřebuje mít mnoho klientů a stát je jediný, který nás může donutit platit pojistné. Selhává sice v zajištění nejkvalitnějších služeb, ale od toho tu není. Stát dokáže zajistit minimální standard a o ten tu jde. Kouzlo se skrývá v tvrzení, že jsme přišli vyspělý, bohatý stát, než abychom dopustili „doplňte“.
Jsme příliš vyspělí na to, aby lidé umírali hlady: sociální dávky, na to, aby byla chřipka nebo infarkt smrtelné: větší výdaje ve zdravotnictví. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Podobně jako se s vyspělostí posouvá hranice chudoby, posouvá se i to na co jsme už příliš vyspělí a tím pádem i to co očekáváme, že zařídí stát.
Jsme příliš vyspělí na to, abychom čelili některým rizikům, proto jsme si nechali vyrůst stát.