Otázka spravedlnosti daňového systému se periodicky vrací. Setkáme se s názorem, že není spravedlivé trestat úspěšné. Spravedlivé také rozhodně není, aby si člověk celý život platit důchodové pojištění a pak živořil. Našli bychom mnoho tvrzení o tom co je spravedlivé. Co člověk to názor. Často jsou spravedlivé věci protichůdné. Jak netrestat úspěšné a zajistit odpovídající výplatu důchodů? Co k tomu může říci ekonomie?
Otázky spravedlnosti z principu v ekonomii nejsou, protože na ně nelze odpovědět objektivně. Přesto tvrdíme, že trh je optimální. Spravedlivý. Trh má velkou výhodu. Každý platí za to, co si koupil. Zaplacená částka odpovídá spotřebovanému množství. Kdo spotřebovává více, platí více. Lze uplatnit tento přístup na daňový systém?
Spravedlivý podíl
U daní nelze vysledovat přímou souvislost mezi zaplacenou částkou a spotřebou. Máme-li rozhodnout mezi progresivním, rovným nebo dokonce degresivním daňovým systémem, tak si potřebujeme spojit příjmy se spotřebou státem poskytovaných služeb. Pokud budeme stát využívat progresivně více s růstem příjmů, tak bude spravedlivým progresivní systém. Analogicky bude-li spotřeba lineárně růst, je správná rovná sazba.
Musíme si dát pozor, abychom rozlišovali spotřebu vládních služeb od jiných rolí daní a veřejných výdajů. Přerozdělování, solidarita zdravých s nemocnými atd. je něco jiného.
Otázky, které si musíme klást, znějí: Využívají služeb státní správy, soudů atd. více bohatí nebo chudí? Kdo spotřebovává více dotovanou kulturu? Pokud se podíváme na jednotlivé kapitoly státního rozpočtu, tak si můžeme udělat představu, kam směřují jednotlivé prostředky. Dominuje ministerstvo práce a sociálních věcí, ale to z toho důvodu, že vyplácí důchody. Druhé místo drží ministerstvo školství. Zde nemusíme dlouho přemýšlet, aby bylo jasné, kdo spotřebovává služby státu více. Středoškoláci více než lidé se základním vzděláním. Vysokoškoláci nejvíce. Dosažené vzdělání determinuje do značné míry budoucí příjem. Z toho pak plyne, že lidé s vyšším příjmem spotřebovávali veřejné služby více než ti s nižším příjmem. U ostatní kapitol to tak snadné není.
Určit zda se spotřeba vyvíjí progresivně nebo rovnoměrně je bez hlubší analýzy obtížné. Důležité však je, že apriori nelze považovat progresivní zdanění za nespravedlivé. Za zdanění, které trestá úspěšné. Je dost možné, že jde pouze o zaplacení spravedlivého podílu. Míra progrese je pak již druhá věc.
Komu prospívá české státní zřízení
Provázání spotřeby a platby daní je komplikované, proto se můžeme na danou věc podívat jinak. Ten komu prospívá české státní zřízení, by měl být ochotný si za jeho chod připlatit.
Sledování příjmové nerovnosti přestavuje možnost, jak hodnotit dopady zřízení na jednotlivé skupiny obyvatel. Pokud bude nerovnost narůstat, tak ze zřízení profitují bohatší. Pokles nerovnosti naopak znamená, že režim prospívá nízkopříjmovým skupinám. Hlavním nástrojem k sledování nerovnosti ve společnosti je Giniho koeficient. Ve své studii vypočítal GINI koeficient pro ČR Luboš Marek z VŠE.
Z grafu je patrný mírný nárůst nerovnosti. Použitá data jsou upravena vlivem sociální politiky státu. Statistika OECD uvádí, že bez daní a transferů dosahuje GINI koeficient pro ČR hodnotu 0,444.
Z těchto dat plyne, že český systém prospívá více osobám s vyššími příjmy. Mělo by být tedy logické, že lidé s vyššími příjmy si budou ochotni připlatit za jeho zachování. Ne náhodou je progresivní zdanění převažující formou ve vyspělém světě. Zdálo by se tedy, že progresivní zdanění by bylo vhodné i pro ČR. Vzhledem k charakteru vývoje nerovnosti, jen velmi mírné progresivní zdanění.