Druhé kolo senátních voleb přineslo oddech. Z deseti komunistů se do horní komory dostal jen jeden.
Vítězství Elišky Wagnerové naznačuje, že voličům jde o osobnosti, které mají společenský kredit. Triumf Libora Michálka pak dokládá, že protikorupční nálady jsou ve společnosti silné.
Na druhou stranu jsou zde kontroverzní tváře. Nejúspěšnější z kandidátů, Jiří Čunek, který je znám svou neaktivitou, a který si s sebou nese dřívější korupční podezření. Dalším je pak Tomio Okamura, jenž snad sám věří, že spasí svět (nebo to umí dobře prodat).
Za zmínku stojí i Hassan Mezian (ČSSD). Nemám bližší informace o této osobnosti. Přesto by jeho vítězství mohlo být signálem politické integrace cizinců, což je dle mého názoru jednoznačně pozitivní zpráva.
Takovéto výsledky můžou zmírnit strach z nástupu KSČM. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že volby do senátu jakožto většinové nahrávají středu před extrémy. V parlamentních volbách může být realita podstatně jiná. Volby tu však můžeme mít dříve než tušíme. Vzhledem k tomu co naznačující projevy vzpouzejících se poslanců ODS. Paradoxem je, že existence KSČM levici škodí. Její zákaz by pak nejvíce pomohl levici jako celku. Proč?
Podívejme se na možné výsledky voleb. Bez ohledu na to, kdo se do parlamentu dostane, tu máme dvě základní možnosti. ČSSD + KSČM získají 101 a více nebo 100 a méně hlasů. V prvním případě může ČSSD vládnout s komunisty ať už otevřeně nebo skrytě. Toho se bojí pravicově smýšlející lidé a dovolím si říct, že i většina levicově smýšlejících. Pro ČSSD by to mohlo znamenat v dalších volbách výrazný odliv středolevých voličů a přechod do opozice možná i na delší dobu.
Druhou možností je spojit se s ostatními stranami. Otázka je, kdo by do toho šel. Vždyť by je ČSSD mohla kdykoliv spolu s komunisty přehlasovat. Přidejme k tomu nutné programové ústupky a nestabilitu spojenou s nárůstem koaličních partnerů. První možnost se pak může stát výhodnější pro ČSSD i pro pravicové strany. Nakonec může být nejsilnější výsledek levice tím nejhorším, co ji může potkat. To bych nazval komunistickým prokletím levice.
Pokud ČSSD a KSČM dohromady získají méně jak 100, tak se opět nabízejí dvě varianty. První možnost zde máme nyní, všichni proti ČSSD a KSČM. Tohle lze nazvat komunistickým darem pravici. I přes své vítězství ČSSD nevládne. Zapomeneme-li na možnost velké koalice, tak středolevá koalice (ČSSD + KSČM + 3 strana) naráží na odpor ke spolupráci s komunisty. Poslední varianta je pak spolupráce ČSSD s jednou nebo více středovými nebo levicovými stranami. Toto uskupení by bylo asi nejpřijatelnější pro nekomunistické levicové voliče. S takto silnou KSČM je to fakticky nereálné a to i přesto, že tu v jakési podobně existovala mezi lety 2002 a 2006. (Tři premiéři za jedno volební období taky není žádný med.)
Co z této situace plyne? ČSSD nejspíš nesestaví většinovou levicovou vládu bez KSČM. Pravici stačí neprohrát o moc a může vládnout. Takto zablokovaný stav neprospívá střídání levice a pravice a svým způsobem umožňuje ČSSD jen kritizovat. Co tedy s komunisty? Na první pohled existuje mnoho možností:
1) Zakázat
2) Počkat až je vytlačí jiná strana
3) Legitimizovat
4) Diskreditovat vládou
Na druhý pohled už to tak jednoduché není. Zákaz po více než 20 letech, by byl více než sporný a těžko odůvodnitelný. Při pohledu zpět se zdá, že čekání nepřineslo mnoho úspěchů. Legitimizovat se může strana sama tím, že by se zřetelně distancovali od minulosti. Nezdá se, že by po tom komunisté toužili. A proč taky, když i tak získávají spíše na síle.
Zbývá diskreditace vládou, což není úplně příjemná představa. Navíc kde máme jistotu, že se KSČM zachová jako třeba VV a rozloží se.
Svým způsobem by mohla být elegantním řešením inspirace senátem, respektive volebním systémem do senátu. Většinový volební systém by KSČM odsunul. Ale to by pak chtělo komplexnější změnu ústavy. A nejsem si jistý, zda je správné měnit ústavu jen proto, abychom se zbavili nějaké nepohodlné strany. Navíc by toto řešení ještě více zakonzervovalo dvě dominantní strany, což je pravý opak toho, co ČSSD a ODS (nebo TOP?) potřebují. Toto řešení by reálně zlikvidovalo malé strany. Vzhledem k tomu jak voliči hledají nové a nové strany, tak by to mohlo přispět k ještě většímu znechucení.